Dnes ne na téma kojení, lahve, prsa, mléko a další. Nedávno jsem se seznámila s Hankou Kalábovou, zakladatelkou nadace Dobrotety, která se snaží pomáhat maminkám nedonošeňátek.Toto setkání mě inspirovalo k napsání své úvahy na toto téma a přiznám se, že jsem se do psaní tak vžila, až mi občas ukápla slza (asi přebytek hormonů :-))
Pocit pohledu - protože nikdy nevíme, kdy budeme potřebovat "pohled".
Dneska je krásně, holčičko. Mám ráda ráno, jak je svět nový, čistý, čerstvý a má chuť začínat. My jsme také na začátku.... vlastně jsme začaly ještě dřív, než jsme chtěly, viď? Kdo ví proč, snad to tak mělo být. Už jsem si zvykla, že jsi tak malá, že by ses mi vešla do hrsti. Už jsem si zvykla na hadičky a cévky, které se kolem tebe točí jako klubko háďátek, na zvuk dechu z přístoje uuuuf uuuuf na hučení motorku a rychlost tvého tepu - hlavně, aby se nezastavil. Slyšíš mě, vnímáš mě? Co z tohoto světa vlastně víš? Jaká je Tvá první vzpomínka, první dojem, první slovo v knížce tvojí duše?
Mám z posledních dnů jen mlhavé představy... nejistota, strach, úzkost. Pak shon a hluk, rychlé a přesné pohyby lékařů a sester, nesrozumitelné povely, jehla zapíchnutá v mé ruce.... a pak už jsem tě viděla až tady, maličkou, s těmi legračními ponožkami a čepičkou, do které by ses snad vešla celá. Co si pamatuješ ty? Od té doby tady sedím a budu u Tebe pořád, i když jen přes sklo, i tak chci, abys mi byla co nejblíž.
Pocit pohledu - protože nikdy nevíme, kdy budeme potřebovat "pohled".
Dneska je krásně, holčičko. Mám ráda ráno, jak je svět nový, čistý, čerstvý a má chuť začínat. My jsme také na začátku.... vlastně jsme začaly ještě dřív, než jsme chtěly, viď? Kdo ví proč, snad to tak mělo být. Už jsem si zvykla, že jsi tak malá, že by ses mi vešla do hrsti. Už jsem si zvykla na hadičky a cévky, které se kolem tebe točí jako klubko háďátek, na zvuk dechu z přístoje uuuuf uuuuf na hučení motorku a rychlost tvého tepu - hlavně, aby se nezastavil. Slyšíš mě, vnímáš mě? Co z tohoto světa vlastně víš? Jaká je Tvá první vzpomínka, první dojem, první slovo v knížce tvojí duše?
Mám z posledních dnů jen mlhavé představy... nejistota, strach, úzkost. Pak shon a hluk, rychlé a přesné pohyby lékařů a sester, nesrozumitelné povely, jehla zapíchnutá v mé ruce.... a pak už jsem tě viděla až tady, maličkou, s těmi legračními ponožkami a čepičkou, do které by ses snad vešla celá. Co si pamatuješ ty? Od té doby tady sedím a budu u Tebe pořád, i když jen přes sklo, i tak chci, abys mi byla co nejblíž.
.......
To je fajn, že jsi tady, mami. Byla jsem trochu nervozní, že tě necítím. Vím, že jsi to ty, nikdo jiný se na mě nedívá tak jako ty. Tvůj pohled je teplý a vlahý, obaluje mě jako do peřinky a mě se pak dobře spí. Cítím ho i přes sklo a hadičky, jen ty ponožky mě trochu štípou... Také tě slyším, jako když jsi mi povídala a zpívala, když jsem ještě byla u tebe. V tobě. Byla jsem tebou! Nevíš, proč k tobě nemůžu? Chtěla bych. Chci zase slyšet tvoje srdce, jak tluče. Chci cítit tvé dlaně, jak hladí. Chci být znovu u tebe. Ale aspoň, že jsi blízko, je to jen kousek, jen průhledné sklo... když trošku vyrostu a natáhnu ruku, tak na tebe dosáhnu. Musím rychle růst, abych to už zítra mohla zkusit,
Dívej se na mě mami, buď tady a dívej se, jak rostu.
.......
Dneska je krásně, mami. To jsi měla vždycky ráda - brzy ráno, vzduch průzračný a čistý až řeže při nádechu, jak projede nosem až do prsou. Naučila jsi mě mít ráda ráno, když jsme spolu chodily ven...
Otevřela jsem okno, abys i ty mohla vdechnout tohle jarní ráno. Třeba tě to probere....třeba otevřeš oči.... Já vím, že mě vnímáš. Že víš, že jsem tady. Sama jsem to zažila, cítit něčí pohled. Ne jako když se na tebe podívá hezý kluk, to ne. Ten pohled cítíš se zavřenýma očima. Je jako samet, jako pocit mravenčení, který tě obalí a naplní jistotou, že vše bude dobré. Jako tenkrát, když ses ty dívala na mě. Teď jsem na řadě já a já se budu DÍVAT, neboj.
.......
Teď už vím, jak to tenkrát bylo, holčičko. Pocit pohledu. Neuměla jsem to pojmenovat ale věděla jsem, že tam musím být. A teď jsi tu ty. Ani nevíš, jak jsem šťastná. Šťastná z tvého pohledu. Ách, ten ostrý drnčivý ranní vzuch je tak příjemný. Všechno bude dobré, uvidíš.
..........
To je fajn, že jsi tady, mami. Byla jsem trochu nervozní, že tě necítím. Vím, že jsi to ty, nikdo jiný se na mě nedívá tak jako ty. Tvůj pohled je teplý a vlahý, obaluje mě jako do peřinky a mě se pak dobře spí. Cítím ho i přes sklo a hadičky, jen ty ponožky mě trochu štípou... Také tě slyším, jako když jsi mi povídala a zpívala, když jsem ještě byla u tebe. V tobě. Byla jsem tebou! Nevíš, proč k tobě nemůžu? Chtěla bych. Chci zase slyšet tvoje srdce, jak tluče. Chci cítit tvé dlaně, jak hladí. Chci být znovu u tebe. Ale aspoň, že jsi blízko, je to jen kousek, jen průhledné sklo... když trošku vyrostu a natáhnu ruku, tak na tebe dosáhnu. Musím rychle růst, abych to už zítra mohla zkusit,
Dívej se na mě mami, buď tady a dívej se, jak rostu.
.......
Dneska je krásně, mami. To jsi měla vždycky ráda - brzy ráno, vzduch průzračný a čistý až řeže při nádechu, jak projede nosem až do prsou. Naučila jsi mě mít ráda ráno, když jsme spolu chodily ven...
Otevřela jsem okno, abys i ty mohla vdechnout tohle jarní ráno. Třeba tě to probere....třeba otevřeš oči.... Já vím, že mě vnímáš. Že víš, že jsem tady. Sama jsem to zažila, cítit něčí pohled. Ne jako když se na tebe podívá hezý kluk, to ne. Ten pohled cítíš se zavřenýma očima. Je jako samet, jako pocit mravenčení, který tě obalí a naplní jistotou, že vše bude dobré. Jako tenkrát, když ses ty dívala na mě. Teď jsem na řadě já a já se budu DÍVAT, neboj.
.......
Teď už vím, jak to tenkrát bylo, holčičko. Pocit pohledu. Neuměla jsem to pojmenovat ale věděla jsem, že tam musím být. A teď jsi tu ty. Ani nevíš, jak jsem šťastná. Šťastná z tvého pohledu. Ách, ten ostrý drnčivý ranní vzuch je tak příjemný. Všechno bude dobré, uvidíš.
..........
