Tentokrát jsem opravdu neměla inspiraci k napsání blogu. Až dnes po návštěvě u (třeba) Marie.
Její první slova po pozdravu byla: "My bydlíme v pravém slova smyslu v přírodě, tak snad nás neudáte sociálce." Nejdřív jsem se lekla, co z toho bude, zda budu zavedena do jeskyně, nebo do stanu... Nic takového. Marie bydlí s přítelem a miminkem - krásnou (třeba) Rozárkou - v zapomenutém koutku středních Čech. Domeček u potoka v lesní stráni, kolem lesy, louka...
Její první slova po pozdravu byla: "My bydlíme v pravém slova smyslu v přírodě, tak snad nás neudáte sociálce." Nejdřív jsem se lekla, co z toho bude, zda budu zavedena do jeskyně, nebo do stanu... Nic takového. Marie bydlí s přítelem a miminkem - krásnou (třeba) Rozárkou - v zapomenutém koutku středních Čech. Domeček u potoka v lesní stráni, kolem lesy, louka...
První místnost, jak ji Marie označuje, je ještě "špinavá, sem můžete v botách". Ale pak jsem vešla do krásné malé světničky. V rohu kamna, teplo, v oknech bylinky, záclonky, stylová plechová konvice. Kovová postel s originálním přehozem. Proutěné houpací křeslo a nádherný dřevěný sekretář (nebo komoda, jak chcete) Rozárka brouká v proutěném košíku. U zdi stůl, židle, u kamen pes.
Miminko je voňavé, hezoučké, zabalené do puntíkované deky. Navíc šikulka, saje od mámy jako splašené, až slyšíme jasné polykání - pink, pank, punk. Povídáme si s Marií o potížích s kojením, které má či které ještě mohou nastat, probíráme prdíky, blinkání a další běžné maminkovské a miminkovské starosti. Marie je naprosto vzorná maminka, bere vše s nadhledem, lehkostí a jen si postěžuje, že v domečku není ještě zavedena voda (ale časem bude :-))
Obdivuju ji, sama bych neměla odvahu udělat takové rozhodnutí a přestěhovat se sem, na konec světa, a je mi jasné, že to není žádná idyla. Nezávidím ty hektolitry vody, které musí nanosit a ohřát (to si nedovedete představit, kolik vody člověk denně spotřebuje). Ale závidím Rozárce, až se bude za pár let pídit strání nad potokem, honit veverky a hledat ptačí hnízda. A nyní? Že se nekoupe denně? Že nemá svůj vlastní pokoj? Profesor Matějček říkal, že nejlepší, co může rodič pro své dítě udělat je, "nechat jej ležet nahaté na zemi obklopené láskou"....
A tak nemám důvod hlásit cokoli jiného, než že u Marie a Rozárky je všechno v nejlepším pořádku :-).
Miminko je voňavé, hezoučké, zabalené do puntíkované deky. Navíc šikulka, saje od mámy jako splašené, až slyšíme jasné polykání - pink, pank, punk. Povídáme si s Marií o potížích s kojením, které má či které ještě mohou nastat, probíráme prdíky, blinkání a další běžné maminkovské a miminkovské starosti. Marie je naprosto vzorná maminka, bere vše s nadhledem, lehkostí a jen si postěžuje, že v domečku není ještě zavedena voda (ale časem bude :-))
Obdivuju ji, sama bych neměla odvahu udělat takové rozhodnutí a přestěhovat se sem, na konec světa, a je mi jasné, že to není žádná idyla. Nezávidím ty hektolitry vody, které musí nanosit a ohřát (to si nedovedete představit, kolik vody člověk denně spotřebuje). Ale závidím Rozárce, až se bude za pár let pídit strání nad potokem, honit veverky a hledat ptačí hnízda. A nyní? Že se nekoupe denně? Že nemá svůj vlastní pokoj? Profesor Matějček říkal, že nejlepší, co může rodič pro své dítě udělat je, "nechat jej ležet nahaté na zemi obklopené láskou"....
A tak nemám důvod hlásit cokoli jiného, než že u Marie a Rozárky je všechno v nejlepším pořádku :-).
