Většinou sem píši své zážitky a dojmy z podařených návštěv, pochvaly a obdiv maminkám a jejich někdy neuvěřitelnému odhodlání a vůli. Dnes tomu bude jinak. Popíši Vám svůj nedávný zážitek a zcela otevřeně musím přiznat, že se nám s maminkou kojení zlepšit nepodařilo. Vlastně ani o žádné kojení nešlo... Ale abych nepředbíhala...
Začalo to jako většinou telefonátem, kdy si mi maminka (Jitka) stěžovala, že miminko nepřibírá na váze. Byla 10 dní po proodu. Na mé doplňující otázky (jako zda se miminko přisává, zda opravdu saje - je slyšet polykání, zda ji kojení bolí, zda proběhla první laktace a nalila se prsa...atd) odpovídala podivně vyhýbavě, z rozhovoru jsem měla zvláštní pocit, vlastně jsem se žádné konkrétní informace nedozvěděla a i proto jsme se domluvili na osobní návštěvě. To je ostatně takto brzy po porodu nejlepší, je velká šance, že vychytáme potenciální chyby, miminka ještě nemají zlozvyky a jsou velmi instinktivní, takže při eliminaci chyb je možné vše poměrně snadno a rychle zlepšovat.
V dohodnutý termín jsem se tedy dostavila na adresu. Stála jsem před pevností. Velký dům obehnaný zdí, brána, veliká zahrada, obří hlídací pes.
I uvnitř byl dům podobně nepřístupný. Vše perfektně uklizeno, velké, ale studeně působíc prostory, miminko ve vlastním velkém pokoji, který zařizoval nespíš bytový designer, maminčin pokoj na druhé straně domu. Nikde žádná připomínka toho, že v domě se bydlí, nikde ani smítko, v koupelně ani kapka vody ukápnutá mimo umyvadlo, ostatně celý dům působil jako hotelový apartmán.
Jitka byla perfektně nalíčená, jako proutek (nevěřila bych, že před pár dny porodila), ovšem bez úsměvu, bez pohledu do očí, bez snahy o komunikaci. Na mé otázky opět odpovídala velmi vyhýbavě. Nemohla jsem z ní dostat nic. Nic o porodu, nic o prvních hodinách a dnech po něm následujících. Většinou právě tyto otázky maminky otevřou, vyplaví se na povrch jejich zážitky, zklamání, nejistoty, trápení a leckdy podvědomě při vyprávění pojmenují problém, který stojí za potížemi s kojením. (Ostatně já stále tvrdím, že kojení je min z 50 % o psychice).
Přistoupili jsme tedy k samotnému kojení. A opět jsem takovou situaci zažila poprvé. Maminka se posadila a čekala..... Chvíli jsme na sebe hleděli a já netušila o co jde... A pak mi to došlo. Ona čekala, že ji obsloužím! Že vezmu její miminko z postýlky, vyndám jej ze zavinovačky, přiložím a nakojím (tedy z jejího prsu)... Nezbylo, než si vše vyjasnit. "Kojit budete vy, potřebuji vidět, jak miminko berete, držíte, přikládáte, jak s ním mluvíte, chováte se k sobě navzájem. Musím vidět i reakci miminka, jak reaguje na Váš dotyk a manipulaci. Bylo by dobré, abyste byla polonahá a miminko jen v plence.... "
"No to já nemůžu, já jí (neřekla ani jméno holčičky, mimochodem Jůlinka) ještě ani pořádně nahatou nedržela, vždycky jen v zavinovačce!" Napadlo mě tedy, jak miminko koupe, přebaluje, obléká a pak to přišlo.
ONA MĚLA CHŮVU!
No jak jsem psala v úvodu, tady kojení prostě nedopadlo a ani dopadnout nemohlo. Takto to nefunguje. Máma prostě musí být máma se vším všudy. Bez porodních bolestí, bez probdělých nocí, bez rozkousaných bradavek, bez vzájemného očichávání, ochutnávání, omazlování a oňuchávání prostě mámou není. Pokud jste nezažila přebalení hovínek až na zádech, pokud vás váš prcek nikdy neohodil čůránkami či nepoblinkal, pokud jste nepadaly únavou a necítily záda od narůstající tíhy v náručí, pak jste přišly o velmi podstatnou část svého mateřství.
Na konzultacích si nikdy nehraji na psychoterapeuta, s maminkami sice probírám jejich bolístky, ale když se dostáváme na tenký led možné potřeby terapie, odkazuji je na odborníky. Zde to nešlo. Maminku jsem nakonec přesvědčila, že miminko alespoň vyndala ze zavinovačky, ale evidentně přesvědčena, že to není její práce. Miminko se bohužel vůbec nepřisávalo. Maminka prohlásila, že kojení takto vypadá od začátku. Jůlinka se pokoušela chytit a přisát k bradavce. Nebyl žádný vizuální důvod (vpáčené či ploché bradavky, zkrácená uzdička miminka, absence sacího reflexu, nedostatečně otevřená pusinka....), ale přisátí se prostě nedařilo. Tuším proč. Miminko se chtělo přisát a nemělo kam, chtělo se napojit na svou matku a ta tam nebyla. Chtělo vytvořit opětné pouto s tím tělem, které 9 měsíců sdílelo a to tělo tam nebylo...
Nedávám vinu Jitce. To bych si netroufala. Možná sama nezažila vřelý vztah s matkou. Možná vyrostla v podobně cituprázdném prostředí. Možná, že telefonát ke mně byl voláním o pomoc. Prostě čekala zázrak a ten se nekonal. Je mi to celé moc líto. Jůlince přeji alespoň milou, vřelou a usměvavou chůvu s širokou, teplou náručí a množstvím něžných slov a dotyků. Doufám, že Jitka časem najde v sobě mámu a pochopí, co je uvedeno na řádcích výše. A třeba se jim oběma časem podaří z domu vytvořit domov.
PS S Jitkou jsem dodatečně ještě několikrát mluvila, situace se nijak nezlepšila a Jůlinka je dnes 100% dokrmována umělým mlékem. Kdo ji krmí, to nevím...
V dohodnutý termín jsem se tedy dostavila na adresu. Stála jsem před pevností. Velký dům obehnaný zdí, brána, veliká zahrada, obří hlídací pes.
I uvnitř byl dům podobně nepřístupný. Vše perfektně uklizeno, velké, ale studeně působíc prostory, miminko ve vlastním velkém pokoji, který zařizoval nespíš bytový designer, maminčin pokoj na druhé straně domu. Nikde žádná připomínka toho, že v domě se bydlí, nikde ani smítko, v koupelně ani kapka vody ukápnutá mimo umyvadlo, ostatně celý dům působil jako hotelový apartmán.
Jitka byla perfektně nalíčená, jako proutek (nevěřila bych, že před pár dny porodila), ovšem bez úsměvu, bez pohledu do očí, bez snahy o komunikaci. Na mé otázky opět odpovídala velmi vyhýbavě. Nemohla jsem z ní dostat nic. Nic o porodu, nic o prvních hodinách a dnech po něm následujících. Většinou právě tyto otázky maminky otevřou, vyplaví se na povrch jejich zážitky, zklamání, nejistoty, trápení a leckdy podvědomě při vyprávění pojmenují problém, který stojí za potížemi s kojením. (Ostatně já stále tvrdím, že kojení je min z 50 % o psychice).
Přistoupili jsme tedy k samotnému kojení. A opět jsem takovou situaci zažila poprvé. Maminka se posadila a čekala..... Chvíli jsme na sebe hleděli a já netušila o co jde... A pak mi to došlo. Ona čekala, že ji obsloužím! Že vezmu její miminko z postýlky, vyndám jej ze zavinovačky, přiložím a nakojím (tedy z jejího prsu)... Nezbylo, než si vše vyjasnit. "Kojit budete vy, potřebuji vidět, jak miminko berete, držíte, přikládáte, jak s ním mluvíte, chováte se k sobě navzájem. Musím vidět i reakci miminka, jak reaguje na Váš dotyk a manipulaci. Bylo by dobré, abyste byla polonahá a miminko jen v plence.... "
"No to já nemůžu, já jí (neřekla ani jméno holčičky, mimochodem Jůlinka) ještě ani pořádně nahatou nedržela, vždycky jen v zavinovačce!" Napadlo mě tedy, jak miminko koupe, přebaluje, obléká a pak to přišlo.
ONA MĚLA CHŮVU!
No jak jsem psala v úvodu, tady kojení prostě nedopadlo a ani dopadnout nemohlo. Takto to nefunguje. Máma prostě musí být máma se vším všudy. Bez porodních bolestí, bez probdělých nocí, bez rozkousaných bradavek, bez vzájemného očichávání, ochutnávání, omazlování a oňuchávání prostě mámou není. Pokud jste nezažila přebalení hovínek až na zádech, pokud vás váš prcek nikdy neohodil čůránkami či nepoblinkal, pokud jste nepadaly únavou a necítily záda od narůstající tíhy v náručí, pak jste přišly o velmi podstatnou část svého mateřství.
Na konzultacích si nikdy nehraji na psychoterapeuta, s maminkami sice probírám jejich bolístky, ale když se dostáváme na tenký led možné potřeby terapie, odkazuji je na odborníky. Zde to nešlo. Maminku jsem nakonec přesvědčila, že miminko alespoň vyndala ze zavinovačky, ale evidentně přesvědčena, že to není její práce. Miminko se bohužel vůbec nepřisávalo. Maminka prohlásila, že kojení takto vypadá od začátku. Jůlinka se pokoušela chytit a přisát k bradavce. Nebyl žádný vizuální důvod (vpáčené či ploché bradavky, zkrácená uzdička miminka, absence sacího reflexu, nedostatečně otevřená pusinka....), ale přisátí se prostě nedařilo. Tuším proč. Miminko se chtělo přisát a nemělo kam, chtělo se napojit na svou matku a ta tam nebyla. Chtělo vytvořit opětné pouto s tím tělem, které 9 měsíců sdílelo a to tělo tam nebylo...
Nedávám vinu Jitce. To bych si netroufala. Možná sama nezažila vřelý vztah s matkou. Možná vyrostla v podobně cituprázdném prostředí. Možná, že telefonát ke mně byl voláním o pomoc. Prostě čekala zázrak a ten se nekonal. Je mi to celé moc líto. Jůlince přeji alespoň milou, vřelou a usměvavou chůvu s širokou, teplou náručí a množstvím něžných slov a dotyků. Doufám, že Jitka časem najde v sobě mámu a pochopí, co je uvedeno na řádcích výše. A třeba se jim oběma časem podaří z domu vytvořit domov.
PS S Jitkou jsem dodatečně ještě několikrát mluvila, situace se nijak nezlepšila a Jůlinka je dnes 100% dokrmována umělým mlékem. Kdo ji krmí, to nevím...
