Mám z minulého týdne dva zážitky. V obou hraje podstatnou roli tatínek a jsou zcela opačného rázu.
Tatínek první
Volal sám. Přiznám se, že nejsem moc ráda, když volá tatínek, přece jen se o kojení lépe hovoří s maminkou, protože sama nejlépe cítí, jak ji např. ragáda bolí a umí celou situaci lépe popsat. Tentokrát však byl rozhovor s tatínkem (třeba Petrem) velmi příjemný, Petr velmi ochotně a přesně odpovídal na mé otázky a byl evidentně zasvěcený. Potíže byly klasické: 14ti denní miminko, po žloutence, u kojení usíná a za týden nepřibralo... Domluvili jsme si schůzku na další den.
Tatínek první
Volal sám. Přiznám se, že nejsem moc ráda, když volá tatínek, přece jen se o kojení lépe hovoří s maminkou, protože sama nejlépe cítí, jak ji např. ragáda bolí a umí celou situaci lépe popsat. Tentokrát však byl rozhovor s tatínkem (třeba Petrem) velmi příjemný, Petr velmi ochotně a přesně odpovídal na mé otázky a byl evidentně zasvěcený. Potíže byly klasické: 14ti denní miminko, po žloutence, u kojení usíná a za týden nepřibralo... Domluvili jsme si schůzku na další den.
Petr i při osobním setkání působil i přes zcela evidentní nevyspání velmi příjemně, slušně, ochotně. Mamince (třeba Lucii) se vším pomáhal, aktivně se zajímal o vše kolem miminka. Vzal si měsíc dovolenou. Když jsem upravovala techniku kojení a popisovala správné sání miminka, zajímal se o detaily a bedlivě vše sledoval. Poté jsme si povídali dál o škytání, kakání, říhání a dalších nezbytnostech a nakonec se vždy ptám, zda je vše jasné, a zda má maminka či tatínek ještě nějaký dotaz. Úplně jsem čekala, že se zeptá :-).
"A jak při tom všem můžu pomoct já?"
Zeptal se. Je jasné, že tatínek už v průběhu těhotenství a v souvislosti s kojením také má zdánlivě druhořadou roli. To hlavní je na mamince. Tatínkova role je ale maximálně důležitá. Především tkví v pomoci fyzické. Té běžné jako umýt nádobí, udělat jednoduché jídlo, podat čaj, pochovat či vyvézt miminko ven, aby si mamča mohla trochu zdřímnout, nebo jen dát nohy nahoru a nedělat nic. Obrovsky pomůže, když tatínek třeba jen v noci vstane a podá miminko mamce na kojení. Nezanedbatelná je ale pomoc psychická. Společné sdílení prvorodičovských starostí i radostí je pro maminku obrovskou vzpruhou a také jí dává pocit, že na to není sama. Že táta tam je a ví, co má dělat. Navíc toto aktivní zapojení tatínka je samozřejmě prevencí před odcizením obou rodičů, ke kterému nezřídkakdy po narození prvního potomka dochází.
Tatínek druhý
Jára nevolal, ani jsem nevěděla, jestli je doma. Maminka byla s miminkem v samostatném pokoji na druhém konci bytu, kde měla postel a kolébku. Více než pomoci s kojením potřebovala spíš psychickou podporu. Jára se ukázal 2x, když prošel chodbou. Pokusila jsem se ho zapojit do rozhovoru, aby zkusil navrhnout, jestli je někdo, kdo by mamince mohl přes týden pomoci (Jára musí chodit do práce). Jára nevěděl, ale bručel, že o něj se také nikdo nezajímá, on se také pořádně nevyspí a "neskládá se z toho". Maminka se za něj evidentně styděla, raději jsme ho nechaly jít.
Nechápejte, prosím, tento můj článek jako kritiku všech otců, kteří neskáčou kolem novopečených maminek jako bělásci kolem hlávky zelí. Jsou tatínci aktivnější a pasivnější, jsou tatínci šikovní a nepraktiční, jsou tatínci odolnější a labilnější. Stejně tak, jako maminky. Některá zvládne porod a poporodní zátěž levou zadní a některá si ty první dny, týdny či měsíce prostě protrpí. Ale vždy je to dvojice, která se stane rodiči a která (alespoň občas) si slíbila, že "v dobrém i ve zlém". A tak, když jeden nemůže, musí druhý a naopak. To je snad hlavním úkolem manželů a manželek, zvládat dobré i těžší časy ruku v ruce a především spolu. Petře díky, Jardo - jdi se bodnout :-)
"A jak při tom všem můžu pomoct já?"
Zeptal se. Je jasné, že tatínek už v průběhu těhotenství a v souvislosti s kojením také má zdánlivě druhořadou roli. To hlavní je na mamince. Tatínkova role je ale maximálně důležitá. Především tkví v pomoci fyzické. Té běžné jako umýt nádobí, udělat jednoduché jídlo, podat čaj, pochovat či vyvézt miminko ven, aby si mamča mohla trochu zdřímnout, nebo jen dát nohy nahoru a nedělat nic. Obrovsky pomůže, když tatínek třeba jen v noci vstane a podá miminko mamce na kojení. Nezanedbatelná je ale pomoc psychická. Společné sdílení prvorodičovských starostí i radostí je pro maminku obrovskou vzpruhou a také jí dává pocit, že na to není sama. Že táta tam je a ví, co má dělat. Navíc toto aktivní zapojení tatínka je samozřejmě prevencí před odcizením obou rodičů, ke kterému nezřídkakdy po narození prvního potomka dochází.
Tatínek druhý
Jára nevolal, ani jsem nevěděla, jestli je doma. Maminka byla s miminkem v samostatném pokoji na druhém konci bytu, kde měla postel a kolébku. Více než pomoci s kojením potřebovala spíš psychickou podporu. Jára se ukázal 2x, když prošel chodbou. Pokusila jsem se ho zapojit do rozhovoru, aby zkusil navrhnout, jestli je někdo, kdo by mamince mohl přes týden pomoci (Jára musí chodit do práce). Jára nevěděl, ale bručel, že o něj se také nikdo nezajímá, on se také pořádně nevyspí a "neskládá se z toho". Maminka se za něj evidentně styděla, raději jsme ho nechaly jít.
Nechápejte, prosím, tento můj článek jako kritiku všech otců, kteří neskáčou kolem novopečených maminek jako bělásci kolem hlávky zelí. Jsou tatínci aktivnější a pasivnější, jsou tatínci šikovní a nepraktiční, jsou tatínci odolnější a labilnější. Stejně tak, jako maminky. Některá zvládne porod a poporodní zátěž levou zadní a některá si ty první dny, týdny či měsíce prostě protrpí. Ale vždy je to dvojice, která se stane rodiči a která (alespoň občas) si slíbila, že "v dobrém i ve zlém". A tak, když jeden nemůže, musí druhý a naopak. To je snad hlavním úkolem manželů a manželek, zvládat dobré i těžší časy ruku v ruce a především spolu. Petře díky, Jardo - jdi se bodnout :-)
